Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cestopis 3 - pokračování

POKRAČOVÁNÍ -  Jak si nás Thajsko připoutalo (2011)

Největší problém je vzbudit Adama. Je úplně tvrdý, třepeme s ním více jak patnáct minut. Konečně rozlepí oči, je ale pěkně protivný. Předáme pokoj, na ulici chytneme taxana za 400 a frčíme na letiště. No, frčíme – taxikář jede nejspíš na spotřebu, protože nám udělá opravdu vyhlídkovou jízdu Bangkokem. Času máme ale dost, odbavíme bágly a jdeme hodit do schránky pohledy. Koupíme si kávičky a posedáváme. Tak nějak nikdo nehlídá čas, protože o půl páté si všimneme, že jsme měli před dvaceti minutama být u letadla! Lítáme po letišti jak šílení, na pasovce to strašně trvá. Hanka s Petrem projdou dříve a spěchají k letadlu. Naše smůla se opět potvrdí, na kontrole chtějí vidět naše batůžky a kabelky. Ach jo! Hrabou se Adulovi v hračkách, prohlížejí si je, jak kdyby žádnou nikdy neviděli a konečně nás propustí. Nasadíme rychlosprint, do odletu zbývá necelých patnáct minut. Ještě k tomu to blbé letadlo dali až na druhý konec letiště! Musela jsem uběhnout svůj osobní rekord v běhu, Adula za námi vlaje jak hadr na holi. Dole u gatu slyšíme řvát Hanku s Petrem, ať pohneme, že nám drží letadlo. Málem se na těch závěrečných schodech přizabiju, ale stihneme to! Vrazím letušce letenky a utíkáme posledních pár metrů tunelem... Hanka s Petrem vylézají z letadla. Hledíme na ně jak telata, když nám řeknou – všichni mají jít ven, technická závada letadla. Sotva popadneme dech, uvědomíme si tu bombu. Sedáme si zpátky do haly a čekáme, co se bude dít. Už za patnáct minut vidíme, jak stěhují z letadla zavazadla. Tak to nebude na chvíli, to vypadá na docela větší a delší průšvih. Za půl hodiny už nás letušky lifrují ven, ve štrůdlech jak ovce jdeme za nimi. Kam? To zatím nikdo neví. Seberou nám pasy a dají razítko o odložení letu. Na jak dlouho? Tak to taky nikdo neví. Posadí nás do autobusů, které nás rozvezou do hotelů. My jsme dostali luxusní Miracle Hotel. Miracle HotelProdereme se tlačenicí u recepce a dostáváme klíčky od pokoje. Ten je fakt krásný, postel nejméně pro čtyři lidi a jedna přistýlka pro Adu. Televizka, lednička a super koupelna s obrovskou vanou a telefonem. Hodíme si do pokoje saky paky a jdeme na připravenou snídani formou bufetu, ze které se vyklube parádní hostina. Nacpeme bříška, odkulíme se do postele a spíme až do dvou odpoledne. To už nás zase čeká oběd. Dobrá vycpávárna! Pesonál je velice milý, příjemný. Po obědě se lidi srocují před recepcí a vyzvídají na recepčních. Ty jenom bezradně krčí rameny, žádné informace nemají, neví, jak tady budeme dlouho. Začíná zavládat mírná nervozita, každý se ptá každého, začíná fungovat mezinárodní družba. Nic moc se ale nedovíme, takže jdeme na večeři a po dalším mítingu zase do pokoje. Dáme si vanu, ale i tento požitek je na prd, protože se zase musíme narvat do špinavého oblečení. Vyperu si aspoň gaťky a pověsím je na klimu, kde vesele vlají. Jsme v neustálém pozoru, spím s jednou nohou na koberci, kdybychom se náhodou měli sbalit během pěti minut. Ráno nás zase čeká snídaně, teď už trošku chudší. Nedostatek informací – nebo spíš přesněji ŽÁDNÉ informace - začínají lidmi trochu mávat, nervozita vrcholí, recepční jsou nešťastné, protože neví, co odpovídat. Začínáme se do toho obouvat. Všichni žhaví mobily a volají na všechny možné strany. Ale je tady problémek – Aerosvit nezvedá telefony na žádné své centrále, na letišti nikdo nic neví. Tak se bombardují ambasády. Samozřejmě se všichni dovolají, až na nás. I když máme „štěstí“ a trefíme se do úředního dne a dokonce do úředních hodin (které jsou velice sporadické), v telefonu vesele vyhrává hudba. Neustále vytáčíme pět uvedených telefonních čísel, po půl hodině hudby k poslechu, kdy už toho máme plné zuby, to někdo zvedne. Na naše potíže a žádost o pomoc reaguje pán na ambasádě velice originálně - „Víte, já nevím, co mám dělat, já jsem tady nový.“ Tak to už je na nás moc, Hanka rudne u telefonu jak krocan a dává mu několikaminutovou lhůtu, aby někoho laskavě našel a okamžitě nám zavolal. Blbé je, že nám docházejí baterky na všech mobilech, nabíječky máme v kufrech, že. Za několik minut volá tajemnice ambasády, která slíbí, že zajde na Aerosvit, který sídlí hned vedle. A zase čekáme... Zástupci všech národností se vydávají taxíkem na letiště, aby zjistili více. Vrací se po hodině s nejasnou informací – poletíme možná v pět ráno. Víc nic. Ukrajinci a Poláci začínají sepisovat hromadné stížnosti, v recepční hale je to jak v úlu. Bitva o dva počítače s internetem je neúprosná. Jdeme se uklidnit na oběd, jenomže nás nenadchne ani ten, je to stejná ryba jako včera, jenom ji zalili nějakou omáčkou. Personál už není tak milý ani se nesměje. Ani se jim nedivíme, teď už jsme tu přesčas, nevítaní, ještě k tomu neví, co s námi a kdy vypadnem. (A jestli jim vůbec někdo za ubytko a jídlo zaplatí...) Odpoledne nám naše ambasáda potvrdí stejnou informaci – let v pět. Na otázku, jak se dostaneme na letiště, má jednoduchou odpověď. „Tak dojeďte taxíkem.“ Na naši poznámku, že nám docházejí peníze, jelikož jsme na konci dovolené, milá paní odpoví, že musíme být vůči sobě solidární, oni nám nepomůžou. (Asi půjdeme požádat nějaké solidární bratry z Ukrajiny.) Nakonec nás dorazí otázkou: „A proč jste s nimi letěli? Příště leťte s někým jiným.“ Takové chytré lidi po boji mám fakt ráda, tohle mi teď pomůže, když s tím můžu prd dělat! Nejradši bych jí kopla někam. Ostatním radím: Jestli budete v nějaké podobné situaci, českou ambasádu nevolejte. Přijdete o kredit, poslední nervy a iluze, co pro Vás Vaše úžasná Česká republika v případě nesnází udělá... Sručně řečeno, nic. Takový flek a za takové kroupy!!!! To se to pracuje, co? Máme toho tak nějak plné zuby, raději vyrazíme někam pryč, nebo se z toho čekání zblázníme. Balzámem na nervy je velký obchoďák Big C, který projdeme křížem krážem a ještě něco ulovíme. Koupím si krásnou peněženku, Pavel taky, ale z rejnočí kůže. Ada si v hračkářství vybere soubor rybiček a ještě mu pořídáme krásný kufřík Mickey Mouse na kolečkách. Lapneme taxíka a fičíme na večeři. Kupodivu jsou špagety, jinak v Thajsku docela drahé jídlo. Asi už počítají, že se nás zbaví a ze samé radosti by uvařili cokoli. Na recepci nás čeká vytištěná zpráva od Aerosvitu – první jejich kontakt, první jejich informace od zdroje! Prý je odlet v pět, v půl druhé nás budou budit. Konečně nějaká pozitivní zpráva. Dvě holky z Izraele to ale vzdávají, už po večeři mašírují s kuframa do taxíku a odjíždějí na letiště. Koupili si další letenku, prý už Aerosvitu nevěří ani slovo. No, my ještě počkáme, co se z toho vyvrbí. Upřímně, čtyřicet tisíc na tři nové letenky bych fakt neměla... Radši jdeme do pokoje sbalit, vyperu gaťky, pověsím je vlát na klimu a hupneme do postele. Usnout se mi podaří až hodinu před budíčkem, to je teda paráda. Autobusy už stojí před hotelem připravené, no my snad opravdu poletíme! Na letišti jsme coby dup, naženou nás k odbavovací přepážce. Utvoříme hada přes půl letiště a čekáme. Za chvíli se rozsvítí dalších pět okýnek, ale úřednice tak nějak chybí. Po téměř dvou hodinách se to začne hýbat, jdeme co nejrychleji ke gatu, ať nám to náhodou zase neuletí. Což je ovšem zbytečná námaha, protože je pět a letadlo pořád stojí na stejném místě. V šest už začíná v odletové hale docela dobrý šrumec, letušky jsou pěkně zmatené a pořád si s někým volají přes vysílačku a na nás krčí rameny. Naštvané Holanďanky volají na Aerosvit a pěkně se do toho telefonu vztekají. Ještě chvíli a budou tu mít slušnou revoltu... Konečně v letadleV půl sedmé přijde z letadla letuška Aerosvitu a ukrajinsky informuje o dalším zpoždění letu. Chudák holka si to slízla, lidi se na ni sesypou jak sršni. (Jí je to spíš jedno, protože anglicky neumí ani slovo.) Někteří pesimisti už hledají jiné spoje, já pořád doufám, že odletíme. V půl deváté nás konečně naženou do letadla a ve třičtvrtě už letíme. Tak to bylo maso. Všichni jsou hladoví, mají žízeň a děti totálně vyčerpané. Ale hlavně, že jsme ve vzduchu. Teď jenom můžeme doufat, že nebude žádná další technická závada a nepřistaneme kdesi v Indii.Další starost nám dělá spoj do Prahy. Protože čekat v Borispolu v té jejich hnusné hale celý den by se nám fakt nechtělo...Nad PrahouNakonec doletíme v klidu, na Ukrajině nás hned odbavují, dávají nám nové letenky a lifrují do čekajících letadel. Za dvě hoďky už nás přivítá oblačná Praha plná nervózních, zamračených lidí. Čeká nás poslední krok – bágly. Více jak tři dny jsme je neviděli, vůbec netušíme, kde skončily. Poslední šutrák ze srdce nám spadne, když se dopočítáme všech tašek. Teď už je to fakt za námi. Dovolená s dobrodružným koncem. Ale zase – aspoň nebyla nuda....

Pozn.:

Aktuální kurz bathu: 100 THB = 52 Kč  (Všechny ceny v cestopisu jsou v bathech.)